Zcela jistě čtvrtá křížová výprava. Jako pod zvětšovacím sklem je na ní vidět nadšení středověkých rytířů pro ideály i jejich lidská slabost, dramatická rozpornost těch obrovských válečných tažení. Neuvěřitelnou roli hraje téměř stoletý benátský dóže Enrico Dandolo. Nešlo to jinak, musel jsem své hrdiny dovést až do Konstantinopole, metropole Východu, kde došlo k tomu nejtragičtějšímu...

Předně proto, že jeho osobní příběh - rozpjatý právě kvůli křížové výpravě mezi Itálií a Konstantinopolí - je, jak doufám, pro čtenáře napínavý a přitažlivý. Ale je tu ještě jeden důvod. Umění je pro většinu z nás jedinou "branou" do středověku: neskutečně krásné katedrály, sochy, obrazy... Na přelomu 12. a 13. století, kdy se příběh odehrává, právě vznikalo západní malířství. Doposud se malovaly jen fresky na stěny kostelů nebo iluminace do rukopisů. Teď začínají malíři malovat závěsné obrazy na dřevěné desky (později na plátna), Sami nemohou tušit, jak obrovský rozvoj čeká tento druh malby. Je to jiný druh dobrodružství, hodně napínavý.

František dal románu název: jde - ne výlučně, ale především - o jeho vzpouru. Mnohem důležitější je, že se v jeho osobnosti tak nádherně zrcadlí veliká touha mladého člověka jít za ideálem až na samu hranici lidských možností, ba až za ni. Ne proto, že by byl od dětství statečným a odříkavým hrdinou, to vůbec ne. Jen uposlechl volání, které v srdci zaslechl a neopustil svou cestu, i když mu chůze - obrazně řečeno - rvala kůži z těla. Jeho přerod je úžasný - a ten jsem chtěl v příběhu rozvinout.