Byl jednou jeden malíř, měl takové zvláštní jméno Uriel Seraf. Vůbec to podivný malíř. Nemaloval nic jiného než jen a jen samé anděly. A že byl pilný, měl těch andělů v ateliéru nepočítaně. Vznášeli se u něj pod stropem, vykláněli se z okna, procházeli se pracovnou, stáli u skříně, seděli na židli, na stole, ba i v koutě za stojanem. Jenom jedno ti malovaní andělé neuměli. Zařídit, aby si je lidé koupili. Ani jeden svůj obraz Uriel Seraf neprodal.
„Kam dal ten člověk hlavu,“ říkali lidé, „kdo by si dnes pověsil do pokoje obraz s andělem? Andělé už dávno vyšli z módy!“
„Navíc žádní andělé ani nejsou,“ dodávali druzí, „kdopak kdy viděl na vlastní oči nějakého anděla? Uriel Seraf, ten potrhlý malíř, určitě ne. Ty svoje anděly si vycucává z prstu, a také je to hned poznat, vždyť se to ničemu kloudnému nepodobá. Ať namaluje nějakou krajinku, třeba pěknou louku u lesa, doprostřed ať postaví statného jelena s laní, a jestli jelena neumí, tak aspoň zajíčka, toho snad zvládne. Uvidíte, že si obraz hned někdo koupí.“
Uriel takové řeči odbýval mávnutím ruky. Trvalo mu dlouhá léta, než se naučil malovat své anděly, nic jiného malovat neumí a nechce a basta fidli, tak to je a jinak nebude.
To se ví, že takový malíř toho na živobytí moc nevydělá. Občas se stalo, že si nějaká maminka přála namalovat andělíčka na stěnu dětského pokoje. Nebo dostal zakázku pozlatit zašlá křídla andělů z místního kostela.
Možná, že kdyby byl Uriel Seraf na světě sám, ta trocha peněz by mu i stačila, vždyť on toho moc nepotřeboval. Jenže malíř měl sestru, a ta byla chudinka už dlouho nemocná. A tak se jim oběma vedlo rok od roku hůř.
V nedalekém městě žil jeden bohatý člověk. Měl tři velké domy, zrovna si nechal postavit čtvrtý. Nutně ho potřeboval, protože co kdyby se mu v těch třech nebydlelo dobře? Musel mít přece střechu nad hlavou.
Působil mu však ten čtvrtý dům velké starosti, zrovna hlavolam, ba hlavobol to byl. Tenhle dům, říkal si ten člověk, musí mít v sobě něco jedinečného, nenapodobitelného. Nikdo na celém světěnebude mít takový dům jako já. Ach, to byl těžký úkol! Od rána do večera bloudil nešťastný majitel svým novým domem, křižoval prázdné místnosti sem a tam a napříč a zase zpátky, lezl nahoru a dolů po prázdných schodištích, vlekl se klenutou halou v podzemí, a přitom si stále mnul čelo a drbal se ve vlasech a kroutil si ušní lalůčky, a všelijakými jinými způsoby se svou hlavou pokoušel donutit, aby něco vymyslela. Marně.
Když přišla noc a jemu se konečně podařilo usnout, házel sebou na lůžku, vyrážel úzkostné výkřiky a potil se až hrůza, protože sny, které se mu v noci zdály, nebyly ani trochu pěkné. Jednou mu ve snu nějaký chytrák architekt naplnil dům samými kaktusy a bodláky a všelijakým ošklivým trním, pichlavé popínavky se točily na stěnách a visely z lustrů jako jedovatí hadi. Jindy mu zase poradili naplnit dům ptáky. V mžiku bylo jeho vysněné sídlo plné havranů a vran a krkavců a supů a všelijakých jiných mrchožroutů, co jich na světě je. Toho krákání a skřeků a chrapotu! Ještě dlouho po probuzení slyšel ty hrůzné zvuky a nohy se mu třásly. A tu se najednou doslechl o potrhlém malíři andělů, jehož obrazy nikdo nekupuje.
To je nápad! zvolal boháč. Tohle přece je myšlenka, kterou hledám! Ještě ten den si k sobě Uriela Serafa zavolal.
„Dávám ti životní příležitost, výjimečnou šanci, zakázku, jakou jsi nedostal a už nedostaneš,“ řekl ten boháč malíři, „doufám, že se jí budeš vážit a budeš mi za to vděčný. Tak poslouchej. Do každé místnosti mého nového domu mi namaluješ aspoň dva nebo tři křídlaté chlápky, myslím ty tvoje anděly. Další přijdou na stěny předsíní a kuloárů a také na strop velké haly v přízemí. V klenutých komnatách v podzemí je ovšem musím mít také, v každém poli klenby ať poletuje jeden, a ať se hezky koukají jeden na druhého, ale ne aby jim křídla přesahovala, musíš je trefit přesně doprostřed. A k tomu mi ještě na plátno namaluješ asi tak patnáct závěsných obrazů s pěkně vyvedenými baculatými andělíčky, ty už si rozvěsím sám, já nejlíp vím, kam který okřídlenec patří. O peníze se nestarej, zaplatím ti dobře. Jenom napiš, co k práci potřebuješ, barvy a štětce a všechny ty ostatní malířské prkotiny, nechám ti je dovézt až do domu.“
Konečně měl Uriel pořádnou práci. Jistě, nelíbil se mu ani trochu způsob, jakým boháč o andělích a vůbec o jeho práci a budoucím díle hovořil. Ale umělci už několik staletí vědí, že si zákazníky nemohou vybírat. A potom, byla tu Serafova sestra. Jakou ta měla radost, když se o zakázce dozvěděla! Už kvůli ní se musel do díla pustit hned a bez otálení.
Uriel Seraf maloval a maloval. Od časného jitra do pozdního večera, bez oddechu, bez odpočinku. A jak to v umělecké práci bývá, s velkou příležitostí přichází velká inspirace. Každý anděl měl teď své jméno, své nezaměnitelné vlastnosti.
Na stěnu budoucí ložnice namaloval Uriel Anděla pokojného usínání, Anděla krásných snů a Anděla dobrého rána. Do místností, které měly sloužit jako pracovny, namaloval Anděla píle, Anděla pracovitosti a Anděla vytrvalosti. V obytné místnosti, ve které lidé přebývají společně a tráví tam nejvíc času, našel své místo Anděl vlídného slova, Anděl laskavého úsměvu, Anděl trpělivosti a pomoci, Anděl radosti a Anděl snášenlivosti. A tak to šlo dál, místnost za místností, do každé z nich namaloval anděly nějakých dobrých a krásných lidských vlastností.
Největší radost mu přinesla výzdoba dětských pokojů. Poletovali v nich Anděl ustavičného hraní a Anděl kouzelných příběhů, Anděl narozenin a Anděl vánoc, Anděl šťastné mámy a bezvadného táty, Anděl dlouhých prázdnin a Anděl lehkých domácích úkolů.
Pak přišly na řadu kuloáry neboli chodby. V jedné se vznášel Anděl neukvapeného spěchu, v jiné klečel maličký Anděl velkých plánů, ve třetí stál Anděl vlastních chyb a omylů. Byl skoro neviditelný, a kdo ho přece na stěně rozeznal, viděl, že se hrbí pod obrovským těžkým břemenem.
Pak přišly na řadu klenuté sály v podzemí. Tam pevně stál Anděl statečného boje, Anděl odvahy a Anděl vytrvání.
Když po mnoha měsících práce Uriel Seraf svou práci dokončil, byl se silami u konce. Kdo by se divil? Tu trochu peněz, co na začátku měl, nechal sestře, i pro ni to bylo málo, se zdravím na tom chudinka byla čím dál hůř. On sám pil celou tu dobu jen vodu, skoro nejedl, živil se jen láskou k práci a nadšením pro své dílo.
Teď však bude všechno jiné! Dostane svou poctivě odpracovanou mzdu, sestře zaplatí nejlepšího lékaře. A kdoví, možná mu toto velké dílo konečně přinese uznání, přijdou další zakázky, budou se sestrou šťastně živi.
„Hm, hm,“ pobrukoval boháč, když s malířem procházel pokoji a prohlížel si Urielovo dílo, „některé ty křídlaté panáky bych si dovedl představit líp namalované. Nebo aspoň nějak jinak. A ta směšná jména! Ta si nech od cesty, o těch se v naší dohodě nemluvilo. Ale celkem vzato, budiž! Práci přijímám, i když jak říkám, s dost velkými výhradami.“
Takhle mluvil ten bohatý člověk navenek, kUrielovi, protože to byl mazaný obchodník a zboží, které kupoval, nikdy nechválil . Ale to co dělo uvnitř, v jeho duši, ach, to bylo něco docela jiného. Malířovo dílo ho na první pohled oslnilo, ohromilo, okouzlilo. Něco takového ještě v životě neviděl. „Nic podobného neviděl nikdo v celém městě,“ opakoval si majitel domu v duchu, „v celém kraji, v celé zemi. Kdepak, takový dům nemá nikdo na celém světě! To budou lidé koukat!“
Tak byl malířovým dílem unesený, že dokonce na chvíli zapomněl i na svou lakotu a řekl: dám tomu člověku tisíc zlatých mincí, pro mě to nic není a on si je zaslouží, odvedl dobrou práci. Když však sestupovali po schodech do přízemí, napadlo ho: pět set zlaťáků bude úplně stačit, vždyť je to chudák, pro něj to bude až až. Ani u toho však nezůstalo. Jak se blížili k venkovním dveřím, zrodila se mu v hlavě chytrá myšlenka, sám nad ní užasl: vždyť ten Uriel je umělec a každý ví, jaká je to cháska, tihle umělci. S penězi neumí zacházet, promrhají je natotata a zase nemají nic. Kdepak, stovka mu musí stačit.
S tímto rozhodnutím vyšel ven, otočil se, pohlédl ještě jednou na svůj nový dům – a náhle se zamračil: „Jak to, že tady venku, u dveří, není žádný anděl?“
„Neřekl jste, že si přejete mít anděla namalovaného i na venkovní zdi,“ bránil se malíř slabým hlasem.
„Řekl neřekl, to bychom se mohli dohadovat do aleluja,“ utrhl se boháč. „Až ke mně budou chodit hosté, musí jim nějaký anděl svítit na cestu. Nemůžu si dovolit, aby mi někdo uklouzl na schodech. Dávals přece těm svým panákům jména, ne? Tady u vchodu bude stát Anděl světla, a hotovo.“
„Dobře, pane,“ řekl malíř, „namaluji u vstupu do domu anděla podle vašeho přání. Jen mi, prosím, vyplaťte aspoň malou část mé odměny, už několik dní jsem pořádně nejedl. A také potřebuji léky pro svou nemocnou sestru.“
„To by tak scházelo!“ rozčilil se majitel domu. „Já ti dám peníze, ty práskneš do bot a co já s nedomalovaným domem, ha? Ne, ne, hezky dokonči práci, pak zaplatím.“ A v duchu už se ptal, jestli i ta stovka není pro takového drzouna příliš mnoho.
Co ubohému malíři zbývalo? Ani se neodvážil jít za sestrou, aby jí řekl, že ještě musí počkat, než bude lépe. Sebral poslední zbytek sil a dal se znovu do práce, i když už štětec sotva držel v ruce. Ve světle pochodní pracoval celou noc, a potom i celý následující den.
Když se slunce sklonilo k západu, Uriáš Seraf dokončil svého posledního anděla. Protože to byl Anděl světla, třpytil se a skvěl se jasem víc než všichni ostatní andělé. V tom večerním šeru z něj sálala tak oslnivá zář, že i malíř sám si musel oči zakrýt paží, když poodstoupil, aby si své dílo s odstupem prohlédl.
Tolik ho však ta práce vyčerpala, že už se neudržel na nohou. Klečel tam na zemi a čekal, až přijde majitel domu. Tak ho tam našla i jakási paní ze sousedství, která mu přinesla smutnou novinu. Jeho sestra v pozdním odpoledni zemřela. Ta zpráva na smrt vyčerpanému umělci zlomila srdce. Opustil také tento svět plný bolesti a nevděku. Andělé z jeho ateliéru, kteří už v náručí přinášeli jeho sestru, ho vzali s sebou a vystoupili s nimi na nebesa, abypo těžkém životě konečně mohli být oba šťastni.
Bohatý majitel domu strávil ten den u jednoho známého, na jakési oslavě narozenin či výročí svatby, ani sám dobře nevěděl. Hodně se tam pilo a víno mu rozvázalo jazyk. „Všichni za mnou,“ zvolal, když se za okny rozprostřela tma, „uvidíte, co jste ještě neviděli!“ Rozjařená společnost se nedala dvakrát pobízet, každá zábava jí byla dobrá.
Byl to veselý průvod, podnapilí hosté se potáceli k boháčovu domu, křiku a hluku u toho bylo hodně, leckoho z obyvatel města ten tartas vylákal ven, jeden po druhém se zvědavci přidávali k procesí. Když však průvod dorazil k novému domu, všechen rumraj jako když utne. Při pohledu na anděla zářícího do noci se opilým rázem vypařilo víno z hlav i nohou a ti, co přišli střízliví, si zakrývali zrak a bázlivě ustupovali do šera.
„Pane,“ přistoupil k boháči jeho sluha, „ten malíř zemřel, viděl jsem, jak ho odnášeli. Lidé říkají, že i jeho sestra je po smrti.“
„Hlupáci, oba dva,“ ušklíbl se majitel nového domu. A vtom ho něco napadlo. Otočil se ke svým známým a zvolal: „Přátelé, přátelé! S lítostí vám musím oznámit, že veliký umělec, který toto skvostné dílo vytvořil, nás navždy opustil. Ach, jaká je to škoda! Jeho práce má nesmírnou, nevyčíslitelnou cenu, chtěl jsem mu za ni zaplatit ne méně než sto tisíc zlatých mincí.“
Jen tu nehoráznou lež dořekl, zablýsklo se tmou, oslnivé světlo vyšlehlo z postavy anděla, stojícího vedle dveří domu, rudá záře zaplavila shromáždění.
„Vítej mezi nás, bláznivý pozemský červe,“ zazněl mohutný hlas a místo nádherného anděla planul na stěně domu obraz Knížete pekel. „Jak jsi omezený, hlupáku, že neznáš mě, Lucifera, Anděla světla, který se postavil samotnému Bohu. Nebýt tebe, nemohl bych tu ukázat svou pravou podobu. Pojď, dej mi svou tvrdou, bezcitnou, prolhanou duši!“
Pak se ozval jízlivý, vpravdě pekelný chechot. Lidé v hrůze prchali a v tom zmatku a křiku zaniklo zoufalé volání bohatce, kterého si Lucifer odnášel do pekelných temnot.
Trvalo dlouho, než se lidé zase odvážili přiblížit k domu muže, který skončil tak strašným způsobem. Vedle vchodu už žádný zářivý obraz anděla nenašli. Místo něj byla na stěně jen odporná černá skvrna, ve které se dala rozeznat postava s křídly a se dvěma rohy na hlavě. Tomu domu se začalo říkat „U čerta na zdi“ a nikdo se ho neodvážil dotknout, natož v něm bydlet, takový z něj měli lidé strach. Ale něco si přece jen z těch událostí odnesli. Člověku, který druhé strašil, říkali: „Nemaluj nám čerta na zeď“. A že se jim to rčení líbilo, stalo se z něj nakonec lidové pořekadlo.
A co se stalo s anděly, které Uriel Seraf namaloval na stěny pokojů a chodeb a sálů toho velkého domu? Sousedka, která tehdy malíři přinesla zprávu o smrti jeho sestry, lidem tvrdila věc těžko uvěřitelnou. Viděla prý, jak všichni ti andělé opustili dům ve chvíli, kdy malíř Uriel Seraf vypustil duši. Jeden šel doprava, druhý doleva, někteří zamířili směrem západním, jiní odlétli na východ, na sever i na jih. Bylo jich podle té dobré ženy tolik, že by se jich ani pan učitel, co jí kdysi do hlavy násobilku vtloukal, nedopočítal, a to je panečku co říct. Teď prý jsou ti andělé s krásnými jmény všude po světě, a nejenom v daleké cizině, i tady, mezi námi. To se ví, neřeknou vám na potkání, jak se ve skutečnosti jmenují. Ale jen se dobře podívejte kolem sebe. Cožpak nepoznáte Anděla vlídného slova, Anděla laskavého úsměvu nebo Anděla trpělivosti a pomoci?